XLII. část

Sobota v 14:37 | HockeyGirl |  Z nepřítele přítelem

Probudil jsem se ze snu. No, spíš jsem z něj vyletěl. Rychle jsem oddechoval, ústa pootevřená a oči vytřeštěné před sebe. Sice jsem nic moc neviděl, ale to mi nevadilo. Malé slané kapičky potu zdobily moje čelo a vlasy jsem měl díky spánku zase jako vrabčí hnízdo. To, co se mi zdálo, jsem měl pořád před očima. Bylo to tak živé, tak - příšerné.
"Pane Bože" Vydechl jsem, až se mi zlomil hlas.

Položil jsem ruku na ústa, srdce mi divoce bušilo a krev mi tepala v hlavě. Pomalu jsem se vzpamatovával ze snu, když se ozvalo zaklepání na dveře. Podíval jsem se na hodinky na zápěstí levé ruky, kterou jsem měl obvázanou. Bylo sedm hodin, takže rodiče určitě přijeli domů. Kdo jiný by mi klepal na dveře? Odhrnul jsem ze sebe peřinu a trochu se otřásl zimou. Klepání se ozvalo znovu, ale já nic neřekl. Než jsem otevřel, dvakrát jsem zívnul a navíc jsem si musel nasadit brýle. Za dveřmi stála máma. Měla na sobě oblečení do práce a to jsem ji ani ráno nemusel vidět. Doma by takové oblečení nikdy nenosila. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale padl jsem jí do náručí jako malé dítě, které vidí svou mámu po několika měsících. Máma mě políbila do vlasů a hladila mě po zádech.
"Zlato" Vydechla a já začal brečet. Ne moc, ale brečel jsem. Nemohl jsem vyhnat z hlavy ten sen o Louisovi. Nemohl jsem s tím nic dělat. Nemohl jsem mu pomoct, přesto na konci řekl moje jméno. Pokud myslel mně, když řekl "Harry". Jenže jinak by se mi to nezdálo.
"Mami… Já - to byl příšerný sen. Bože můj" Šeptal jsem jí do halenky nebo co to bylo a snažil se slzy zahnat mrkáním.
"Už je dobře. Byl to jen sen ano?" Přikývl jsem bez přemýšlení, ale stejně jsem na něj nemohl přestat myslet. Máma mě pohladila po vlasech a já se od ní "odlepil". Chtěl jsem se omluvit za to, že jsem jí zamokřil oblečení od slz, ale ona to snad nevnímala. Utřel jsem si slzy levou rukou a máma zaregistrovala obvaz. Čekal jsem, že bude vyšilovat a bude mít milion otázek, ale nic z toho nepřišlo.
"Spal jsi, už když jsme přijeli. Nechtěli jsme tě budit. Dáš si večeři?" Byl jsem rád, že se zeptala na něco jiného, než na tu ruku. Lehce se usmála a pohladila mě dlaní po tváři. Popravdě jsem ani neměl hlad, ale nemohl jsem jít spát s prázdným žaludkem. Pokud po tomhle snu ještě vůbec usnu.
"Jo, jasně" Souhlasil jsem nakonec a šel s mámou do kuchyně. Táta stál u plotny a dělal večeři. Na stole stály tři hrnky, ten můj samozřejmě s čajem. Vzpomněl jsem si na Vanessu, ale nic neřekl. Beztak na to přijde řada.
"Ahoj tati" Sedl jsem si na židli a obemkl rukama hrnek s teplým čajem. Táta mi pozdrav neoplatil, což bylo u něj až nezvykle divné. Máma si sedla vedle mně a sklonila pohled na svůj hrnek. Proč jsou oba tak - divní? Koukal jsem na mámu a snažil se zjistit z jejího pohledu, co se asi tak mohlo stát. Jenže jsem to nezjistil. Táta přede mně postavil talíř, kde byly plátky slaniny, vaječná omeleta a taky pečivo.
"Dobrou chuť" Doslova to zavrčel, jako by to ani nemyslel vážně. To už fakt nedává smysl. Do jídla jsem se ale nepustil. Táta chystal další porci, ale jinak bylo ticho, že by se dalo krájet.
"Mami stalo se něco?" Jako první mě napadla babička. Něco se jí stalo. Nebo snad - umřela? Těžce jsem polkl a dychtivě čekal na odpověď. Máma už otvírala pusu, že mi odpoví, ale táta před ni položil jídlo. Ani ona nevypadala, že bude jíst s nějakým větším zájmem. Natáhl jsem ruku a chytl tu máminu. Neucukla, což bylo dobré znamení.
"Vysvětlí mi někdo, co se děje?" Zopakoval jsem tak trochu jinak svou otázku, na kterou mi nikdo neodpověděl. Moje břicho zavrčelo jako medvěd, když jsem nasál vůni z večeře. Neměl jsem na to ale myšlenky. Potřeboval jsem vysvětlení, proč se rodiče chovali podivně. Táta si sedl naproti mně a úkosem se podíval na mámu, která jeho pohled neopětovala. Zamračil jsem se a probodl tátu očima. Naznačil jsem mu, aby začal. Neměl jsem sice připravenou žádnou "reakci" na to, kdyby to neřekl. To oni byli rodiče, já jsem byl jen jejich dítě, které mělo starost. Táta se pustil jako jediný do jídla, jak kdyby ignoroval mou otázku. Po chvíli ticha, která mi přišla nekonečná, přesto začal mluvit. A vypadalo to, že snad neskončí.
"Přijeli jsme pozdě do práce. My oba, protože před Birminghamem byla nehoda kamionu s autobusem. Je samozřejmé, že jsme to nestihli do osmé. Byli jsme tam až v devět ráno. Já si zapomněl doma výkresy, které jsem měl dát na schválení. Takže jsem byl v podstatě v práci zbytečně. Mohl jsem jen čekat na další zakázku, která nebyla. Nebyl jsem za to zrovna pochválen od mého šéfa. Když jsem jel vyzvednout tvou matku ze školky, pod kola mi málem hloupl nějaký kluk. Byl tak ve tvém věku a já ho málem srazil. Byla to jeho chyba, ale i tak jsem se vyděsil. Musel jsem čekat hodinu v autě, protože tvá matka musela nadělat tu hodinu, kterou ráno "zameškala". To začalo pršet. Při cestě za tvou babičkou hledala tvá matka mobil, ale nechala ho v práci. Jenže už jsme byli daleko od Birminghamu a nechtěli se tam vracet. U tvé babičky to taky nebylo nejlepší. Zapomněla, že jsme měli přijet a taky se nemohla sama obléct, protože byla zrovna ve vaně. Šli jsme jí tedy pomoct a ona začala brečet, že nás otravuje a že je s ní jen starost" Táta přestal mluvit a mezi řečí dojedl svou večeři. Já ani máma jsme se těch svých ani nedotkli. Máma se podívala na tátu a zahuhlala něco, čemu jsem těžko rozuměl. Táta ale ano, protože přikývl a s řinknutím hodil příbor do talíře.
"Tati co bylo dál?" Naléhal jsem na něj očekávajíc pokračování jejich zničeného dne. Aspoň nejsem sám.
"Navrhl jsem, že by mohla babička do domova pro seniory. Ona k tomu nic neříkala, ale tvoje matka se začala hádat, že není důvod ji tam dávat. Nemínil jsem se hádat před mou matkou tak jsem řekl, že už musíme jet ještě nakoupit. To jsme sice nejeli, ale nechtěl jsem se hádat před ní a navíc by to stejně nikam nevedlo. Sbalili jsme se a jeli domů. Po cestě jsme řešili to, jestli dát babičku do domova nebo ne"
"Neřešili jsme to. Já řekla, že ji tam nechci dávat a ty ses začal hádat. Tak jsem se hádala taky. Nebylo to zrovna příjemné Harry" Řekla máma, ale dívala se někam do neurčita, i když vyslovila moje jméno. Uměl jsem si to dost dobře představit. Rodiče se moc často nehádají, doma jsem je zažil hádat se jen dvakrát. Ale když jsem se na oba díval, musela to být hrozná hádka.
"A když už jsme byli konečně v Londýně, narazili jsme na další nehodu. Už tam skoro nikdo nebyl, ale pořád tam byli policisti a řídili dopravu" To musela být určitě ta nehoda s Lottie. Svá slova jsem spolkl, protože o tom bude ještě řeč, až začnu mluvit já o svém "skvělém" dni.
Když rodiče mlčeli, řekl jsem něco já. "Opravdu smolný den. Je přece pátek třináctého" Táta na to nijak nereagoval, jako by to dávno věděl. Máma se zvedla ze židle a přistoupila ke kalendáři.
"Harry má pravdu"
"A co ty synu? Co hrozného se stalo tobě?" No, je to tady.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jakou barvu vlasů máte?

Blond 16.5% (58)
Hnědou 34.2% (120)
Černou 14.2% (50)
Zrzavou 18.2% (64)
Červenou 16.8% (59)

Komentáře

1 Karin Karin | Sobota v 21:12 | Reagovat

Doufám že se ten sen nesplní. O_O

2 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | Sobota v 23:20 | Reagovat

[1]: Kdo ví? ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blog založen - 8. 1. 2012